O tom že mi chybí Bratříček Karel

Ve stínu výbuchů bomb i zlosti, přehlušeno chřestěním zbraní okolo KLDR a zavaleno záplavou bulvárních keců, odehrává se dnes tiše a pro mnohé bez povšimnutí výročí narození významného českého básníka, písničkáře, filozofa

a trochu i politika Karla Kryla. 

Odpustím si spekulování o tom, co by dnes Karel Kryl říkal na to či ono, jak by se stavěl k reprezentantům státu, k vládě a ke společnosti. Ostatně skrze své písně mluví stále. Nebo, byť ne tak hlasitě, ale o to jasněji, skrze knihy. A tak kdo máš uši k slyšení, rozum k chápaní a otevřené srdce, naslouchej. Nač tedy podsouvat vlastní myšlenky a promítat se do jeho pozice, obouvat si boty ve kterých jsem nikdy nestál? Jen proto, že se to dnes dělá? Ne. Těmito řádky chci jen říct, že ač více než 23 let mrtev, stále mi chybí a troufám si říct, stále zde chybí. Nejen ostré postřehy, často v čerstvých ranách palčivé, nicméně tak i očišťující a desinfikující, ale i jasná, zásadová a prospolečenská mysl, prahnoucí po spravedlivém a svobodném místě k žití. A tak vás v těchto pár souvětích vlastně chci jen pozvat k okamžiku věnovanému vzpomínce na tohoto výjimečného člověka. A to je asi všechno. Stačí to?

"Dost šprýmů. Pojďme k věci:

Mistři mne učili

že lépe než žít v kleci

je nemít košili

Teď nemám ani kalhoty

a mráz mi chladí plece

A mistři tančí do noty

a pokřikují z klece,

že prý jsem zradil!"